Děti jsou těmito zvířátky hodně nadšené, hlavně pokud vidí štěně. Musíte všichni uznat, že pohled na malého psíka rozradostní duši a zlepší náladu na celý den. Pozorovat štěňata při jejich prvních zápasech je asi jedna z nejhezčích podívaných na světě vůbec.
Právě tehdy nastává okamžik, kdy dítě začne hučet do rodičů. Oni to buď ustojí a odolají, nebo pejska koupí. Jen tak, bez rozmyslu. A to je vlastně ta první obrovská chyba. Kupovat štěně jen tak, bez nějaké přípravy, bez znalostí končí většinou hodně špatně. Jak pro lidi, tak pro psíka.
Nevím přesně, kolik ras je na našem světě. Otázka zní, zda ras uznávaných nebo ne. Jak jistě víte, plemeno psů musí být uznáno, a to funguje několik let. Mezinárodní kynologická federace uznala 343 plemen, ale nikdo již neví, kolik jich je ještě neuznaných. A další otázkou je, proč zrovna tohle plemeno uznáno a je to druhé není. Kdo to vybíral jak a podle čeho a tak dále a tak dále. Proč například ten pes, který má něco mimo určené znaky nemůže být zařazen do jiné rasy a podobně. Ale toto zde rozebírat nemá smysl.
Jsou psi malí, jsou psi velcí. To, co je mezi nimi je považováno za střední rasy. Pejska bychom měli mít takového, abychom ho zvládli a abychom si spolu rozuměli. To znamená v praxi to, že se všeobecně nedoporučuje vetché stařence, aby si pořídila plemeno velké a nadprůměrně živé. Takové, které potřebuje denně vycházky a volnost. Pro takového člověka bude vhodnější rasa malá, nebo ještě snad střední, nějakého klidného plemene.
A zase naopak, chlap jako hora a řádně nabušený nebude jistě na procházku vodit trpasličího pudla s růžovou mašličkou.
Ale pozor, není to o vzhledu toho člověka, ale o povaze. S tím vzhledem jsem to psal jen jako takový příklad. Ono se může snadno stát, že i vetchá stařenka dá při výcviku psa „zahulit“ i mladým a nabušeným.